Autenticita v terapeutickém vztahu

Autenticita, tělesnost a duše v psychoterapii,

U terapeuta je vždy lepší, když převažuje naslouchání před radami. Zároveň ale platí, že rádi se otevřeme terapeutovi, ze kterého cítíme lidskost a autenticitu. V dnešní době to platí obzvlášť. Je totiž velmi jednoduché otevřít si chat s esencí všech lidských knih, mouder a názorů - a nechat si od AI poradit v osobních otázkách. Po faktické stránce tomu nelze nic vytknout. Je to korektní, je to vědecké, je to přesné, trpělivé, má to znalosti na úrovni doktorátů psychologie, psychiatrie, pediatrie, ….

Ale není to vůbec autentické. Respektive není to lidsky autentické. Nespojují se tam tři základní prvky každého člověka: jeho tělesnost, jeho psychika a jeho duše.

A když to není autentické, je to stejné jako drbat robotického psa místo skutečného. 

Proto, když dovolíte, povím pár vět lidem, kteří ke mně přichází. 

Mám Vás rád. Jsem ze stejného lidského kmene jako Vy. Dělá mně neskutečně šťastným, když najdete odvahu a zavoláte. Z praxe vím, že jakmile se člověk po letech přešlapování k něčemu odhodlá, třeba zavolat terapeutovi, že jakási úvodní iniciační fáze byla právě překonána. Už při prvním telefonátu často vnímám tu práci, kterou musel dotyčný na druhé straně telefonu udělat, aby zavolal.

Víme, že terapeutických metod je mnoho. Někomu pomůže canisterapie, jinému hypoterapie či muzikoterapie atd. Já jsem těsně po revoluci začínal s výcvikem ve skupinové psychoterapii u Jaroslava Skály, která se užívala zejména u lidí závislých, tehdy zejména na alkoholu. Později mě mnohem více oslovila hlubinná abreaktivní psychoterapie u Andreje Dragomireckého. Zde jsem viděl stovky případů, kdy během jednoho jediného sezení došlo k výrazné úlevě. Její princip stojí na předpokladu, že když si odžijeme a zvědomíme staré trauma, dojde k pročištění, jako když umyjeme starý džbán a najednou vidíme, že pod nánosem špíny se ukrýval úplně jiný obsah. V pozdější praxi jsem se stále více spoléhal na intuici. Naladit se na příchozího a společně hledat, co by mohlo být řečeno. Moje intuice je ovlivněna díly Davida R. Hawkinse, Carl G. Junga, ale také Janem A. Komenským. Vím, že se běžně neřadí mezi terapeuty, ale chci, aby zde jeho jméno zaznělo, protože jeho myšlenky a návody jsou pro mě velmi inspirativními a zdají se mi velmi praktickými. Mám dojem, že jeho kniha Via Lucis, cesta za světlem v pozemském prostředí, říká mnohé. Jeho spis Labyrint světa a ráj srdce je pro mě jasným návodem, jak přistupovat k bolestem, tíhám, mámením, trápením. Vyhovuje mi Komenského přesný návod, jak dojít k pokoji mysli a ke své realizaci. Takhle bych mohl jmenovat stovky zajímavých učitelů, někdy přímo spojených s terapií, jindy poskytující zdánlivě jen porozumění světu kolem nás. 

Domnívám se, že každý dobrý autentický terapeut by měl kromě studia mít také něco odžito. Několikrát jsem zažil pocit studu, když mladá, vzdělaná, bezdětná slečna, radila ženě se dvěma dětmi, jak má tyto děti vychovávat. Vzpomínám si zejména na případy, kdy do poradny přijde někdo, kdo zažívá s dětmi trápení a tam najednou uslyší, jak je to vlastně jednoduché změnit. Jednou jsem své kolegyni řekl: „Tak si toho chlapečka, který se narodil o tři měsíce předčasně s asfyxií, má všechny možné varianty ADHD atd., tak si to dítě na dva na tři dny vezměte a nechte tuto ženu odpočinout. Ukažte ji v praxi, jak její úděl zvládat.“ Samozřejmě toto platí pro další možné varianty. Jak může učitele na základní škole školit někdo, kdo nikdy neučil na základní škole?

Možná by se dalo říct, že není v silách terapeuta, aby prožil všechna utrpení svých klientů. Najdou se i názory, že nemá věci prožívat, ale má být jen nezúčastněným pozorovatelem. Nesouhlasím s tím. Takový dokonale nezúčastněný je chatbot od dobré AI. Je fakt dobrý, ale jak už jsem říkal výše, není autentický, není v těle, mysli a ve svém duchu zároveň. Není inkarnovaný. Je jen hlasem ze záhrobí. Proč ne. Ale to pravé ořechové to není.

Moje zkušenosti, stejně jako zkušenosti Dragomireckého, Hawkinse, Junga a dalších a dalších nám dokládají, že někteří máme odžito mnohem více, než se zdá, mnohem více, než se dá stihnout v takzvaném jednom životě. Jenom si na to vzpomenout. Moje osobní zkušenost je taková, že jediné, co je jisté je: že nakonec budeme šťastni. Byl jsem vychován v duchu, že jediné, co je jisté, je smrt. Pro mě to v tomto ohledu dnes znamená, že jediné, co je jisté, že změníme stav vědomí při smrti těla. Na takové změny vědomí však není potřeba čekat až na degradaci těla. Je mnoho cest, jen namátkou tantra, meditace, byliny, hluboké dýchání, ale zejména v duchu výše jmenovaných zcela přirozený vývoj, kdy tyto zkušenosti prostě jednoho dne začnou samy přicházet.

Velmi Vám přeji, abyste měli kamarády, kterým svá trápení můžete povědět. Myslím si, že každý dobrý kamarád, každý vědomý rodič, každý náš syna a naše dcera jsou těmi prvními, kdo poskytují ukazatele pro cesty životem. Važte si svých kamarádů, svých dětí i rodičů. Važte si také své samoty. Své cesty. Až přijdete blíž k cíli, až jak píše Komenský, spatříte tu zář světla, až budete mnohem šťastnějšími, než jste dnes, zjistíte, že právě bolesti byly těmi nejefektivnějšími průvodci.